alkohol

Po letošním náletu opilých špačků na rakouskou dálnici jsme fenomén podnapilých zvířat začali sledovat soustavněji. Nejenže tedy v nejnovějším čísle přinášíme varovné příklady. Autor článku Honza Čáp si uvědomil, že na alkoholické koktejly lákal druhy bezobratlých už v dětství. Jeho doznání trvá 5 minut čtení
 
 

Naše motýlkářské výpravy s dědou Neugebauerem se nejčastěji konaly, když se šlo králíkům na trávu. Děda si opásal olivové manšestráky řemenem s dutým kravským rohem, ve kterém měl namísto koltu brousek Carborundum, a do koženkové tašky přidal i jedenáctku Karel, aby se mu líp plivalo na kosu, o kterou si pivo při sekání taky frajersky otvíral.

 
Já zas z podkroví přinesl Mouchův atlas Naši denní motýli a z altánu vytáhnul síť lovce Pampaliniho, kterou jsme ze skleníku vychytávali i zbloudilé vrabce. Vytlačili jsme ze dvorku kárku s hráběma, zamávali přes plot babičce a už se frčelo po silnici s kosou zahnutou do oblak. Mířili jsme na tu louku za Höhnovýma, kde prý bývalo mlíčí a jetel v podvečer nejšťavnatější.
 
Děda měl už nejrůznějšími motýly vyšpendlíkované dvě vitrinky u schodů na půdu, a tak jsem na louce u každého exempláře jen v knížce překontroloval popis křídel, přečetl si něco o jeho výskytu, a pak motýla zas pustil. Kolikrát jsem je ani sítí nepřiklápěl. Akorát bělásky, ty jsem měl za úkol i nad záhonkama kosit kropící hadicí, a potom jsem je ještě se šlapající nožkama házel jako pochoutku slepicím.
 
Někdy jsem ale na našem lovu beze zbraní nechal atlas atlasem a posekanou trávu za dědou shraboval a sešlapoval do kárky, aby se jí vešlo co nejvíc. To mi pak děda říkal o motýlech nejrůznější zajímavosti, které ani v Mouchově knížce nebyly.
 
Díval se třeba někam za koleje a vyprávěl, že některý motýli jsou tažní jako ptáci a jiný zas strávěj celej život na jediný louce. Poněvadž nemají plíce, dýchají prý takovýma otvorama na boku a jejich sosák je vlastně elastický brčko, který u každýho okvětí rozbalujou jak hasičskou hadici.
 
“A kolik toho nektaru celkem z kytek vysajou, dědo?”
“Nesajou všichni jenom nektar,” ukázal děda pivní lahví k Höhnovic žumpě, “libujou si taky u senkroven, zaletí po vůni do krechtu a okusujou i mízu ze stromů.”
 
A opravdu. Když jsem pozorněji sledoval jejich klikaté vzdušné trasy od břízek přes maliní až do vysokých kopretin, často jsem je vídal zaletět i za plot do sadu.
 
“A čím okusujou tu mízu, když nemají žádný zuby?” Modrá dratěná kára, se kterou jsem jezdíval nakupovat do konzumu, byla plná. A i když se smrákalo a doma nás nejspíš čekali s večeří, děda se pořád díval někam za viadukt.
 
Máma později tvrdila, že býval trochu pod pantoflem a bral je jako děti radši na ryby, než aby zůstával doma s tchýní a mojí babičkou. I když byl v penzi, častokrát i se mnou vyrazil jen tak na houby, ani nemuselo být brzo ráno. A na borůvky jsme jezdívali vlakem desítky kilometrů až někam za rybník Velák. A když jsme toho našli málo a zůstaly nám poloprázdný bandasky, musel jsem jim spodek vystlat šiškama nebo větrovkou a všichni, co jeli na odpolední směnu do dalovický porcelánky, pak v osamoceném vagóně našeho motoráčku obdivovali, jak starej Neugabauer furt zná v lese svoje místa, přestože letos prý vůbec borůvky nerostou.
 
I na motýlech ovšem bývaly dny, kdy kolem nás lítali jen bělásci, a to jsem pak radši na louce do ruky lovil koníky nebo sarančata. Jindy jsme ale třeba za těma břízkama, ve kterých hnízdívaly straky, chytili celkem vzácnou Babočku “bílé L”, které už tehdy podle autora Choce hrozilo vyhynutí. V atlase jsme se taky dočetli, že Němci jí říkaj Vau album, protože ten bílej hieroglyf, co má zespoda na zadním křídle, jim připomíná spíš švabachový véčko než naše český elko. Děda říkal, že každej si na tom motýlovi holt vidí to svoje.
 
“Nerostou jim sice zuby, ale vedle sosáku maji takový kusadla, se kterýma tu mízu nahlodaj,” vysvětlil děda. “A jestli sis u mámy nenechal tu filatelistickou lupu, zejtra ti předvedu motýlí pastvu.”
A čestný pekařský, že taky předved.
 
Když jsem se ráno v peřinách prolouskal další úspěšnou lstí Hvízdavého Dana, všechny bledé tváře našeho kmene už byly dávno v zaměstnání, a tak jsem jako vždycky sešel jedno patro dřevěných a jedno patro kamenných schodů, abych ještě v pyžamu spořádal svou pravidelnou nálož smažených vajec a čaj s citronem. Dole v chodbě na mě už ocasem vrtěla skorofoxteriérka Šárka, prostě všechno jako obvykle.
 
Dokud jsem ovšem nevzal za kliku do kuchyně.
 
Napřed mě uvnitř zarazilo to množství světla, protože někdo rozevřel dvojitá okna, jako by se měly větrat peřiny, roztáhl ale přitom dokořán i háčkované záclony, takže jsem mezi okenními rámy uviděl hned nad rybízem poskakovat vzduchem dvě babočky paví oko. Jako by ostýchavě nahlížely dovnitř, ale nebyly tu samy. Na stole před dědou už jich pár posedávalo na talíři s nějakou červenou šťávou!
 
Děda na mě udělal prstem “Pššt”, jako když mi na louce chtěl ukázat schovanýho zajíce, ale teď mířil prstem na protější židli, kde se jedno paví oko promenádovalo jak v animovaným filmu. Otáčelo se na opěradle a spokojeně stříhalo křídly, jako by si právě přistálo venku na jeteli.
 
Když jsem si pomalu přisedl, přitetelili se po chvíli i ty dva zvenku. Jak oponou propluli roztaženými záclonami, skákali podél Ladovy zasněžené vesnice zarámované nad gaučem, obletěli nástěnný kalendář Západočeská vřídla, pak proletěli kolem knihovničky s čajovým servisem a dědečkovými svatebními fotkami a přistáli u svých lučních kolegů na obrubě polévkového talíře. Hned vedle lahve sirupu Zahradní směs. Chvilku cupkali po obtiscích, které na talíř v dalovické porcelánce vlastnoručně lepila teta Jaruška, co směla dělat i písmomalířku.
 
A jakmile dokráčeli k tomu jezírku sladké šťávy, najednou ztuhli.
 
Raz dva tři … pět motýlů jsem napočítal na talíři a další dva seděli na té zelené lahvi, kterou míval děda schovanou v kuchyni až u stropu na kredenci. Teď stála bez etikety odzátkovaná na rádiu, a že nejspíš obsahovala nějaký nápoj, kterými děda motýli lákal, tančil kolem ní jakoby do tichého rytmu bugatti stepu jeden otakárek.
 
Začala moje první motýlí pastva.
 
Děda mi pomalu podal lupu, se kterou jsme si ještě minulé prázdniny kontrolovali otisky prstů, ale tohle léto už jsem pod ní zkoumal jen poštovní známky, protože jsme se s Michalem Gerčákem a Tomášem Kašparem na 5. ZDŠ v Příbrami přihlásili do kroužku mladých filatelistů.
Ani jsem schválně nedýchal, když jsem si s ní prohlížel duhové mimikry motýlích křídel. Jsou poskládané jako tašky na střeše, a když bere člověk motýla do ruky, musí dát pozor, aby mu je nevylámal. Až do té doby mi konce těch baboččích křídel na ilustracích Vlastimila Choce připomínaly spíš kočičí oči, než ocasy pávů, podle kterých se jmenují a které jsme s pionýrským oddílem viděli v parku státního zámku Orlík. Zvětšený detail ale ukazoval, že vypadají jako přesně indiánská orlí pera.
“Každý si prostě na tom motýlovi holt vidí to svoje,” napadlo mě.
 
Nejfantastičtější podívanou ovšem představovaly spirálovité sosáky, které motýli přede mnou bez obav rozbalovali jak chameleoni jazyk, i když pomaleji. Připomínají choboty, ale na konci jsou ostré jak indiánská kopí, takže dokážou propíchnout shnilý ovoce a dokonce i stromovou mízu. Příroda to podle dědy navíc zařídila tak, že motýli z amazonských tropů mají sosáky tak dlouhé, že si mohou líznout až na dno tamních orchidejí. Že máme ve svých mikrosvětech po ruce i klíče od ráje a za nehtama východ slunce? Je to stejné jako s tím nekonečnem, o kterém už byla řeč.
 
“Na takovou hostinu budou vzpomínat celej život, co dědo?” ptal se ten klučina z černobílých fotek, když jsme talíře s dochuceným sirupem a hodujícíma motýlama opatrně vynesli ven na parapet. Lahev zahradní směsi jsme vrátili do kuchyně k sifonové lahvi, dědovu láhev zpátky skryli na kredenc a pozavírali okna, než se z ranní směny v porcelánce vrátí domů babička.
 
Sám jsem se ale při těch slovech zarazil, poněvadž jsem si podle Chocovy knížky vzpomněl, že některé motýlí druhy přeci nežijou na světě déle než čtyři dny!
 
No koho by při takovým pomyšlení nezamrazilo, i na těch nejteplejších prázdninách?
 

(text pochází z autobiografického souboru Honza Čáp: Klapy klap)
 
alkohol