Cohen

Chystám se tu být do 120 let, loučil se Leonard Cohen s hosty večírku, na kterém představil svou poslední desku You Want It Darker. Jeho ani fanouškovské přání se bohužel nevyplní. Kanadský hudebník zemřel 10. listopadu ve věku 82 let.
 

Nedávno jsem prohlásil, že jsem připraven umřít, ale to jsem přeháněl. Člověk má občas sklony sám sebe trochu dramatizovat, přivítal Leonard Cohen přátele a vybrané novináře v rezidenci generálního konzula jen pár dní po svých 82. narozeninách. Oficiálně tady v doprovodu svého syna a několika dalších kolegů z branže představil svou čtrnáctou studiovou desku You Want It Darker.

 
Jak se mu v tak vysokém věku daří udržovat tvůrčí kondici? „Těžko říct. Každý písničkář vám potvrdí – a podle mě si to například Bob Dylan uvědomuje lépe než kdokoli z nás –, že ty písničky stejně nepíšeme my. A když má člověk štěstí a udržuje se ve zdraví, tak spíš na věci kolem reaguje jako nástroj. Můžeme se udržovat jako dobře promazaný a citlivý stroj, ale jak dlouho tady vydržíme, to stejně není naše vlastní volba.“ Když Cohen zmínil Boba Dylana, pořadatelé ho upozornili na článek Davida Remnicka v New Yorkeru, ve kterém ho Dylan vychvaluje. „Bylo to určitě velkorysé a velice milé,“ vzkazuje na oplátku Cohen. „A chtěl bych jen podotknout, že když Bobu Dylanovi dáte Nobelovu cenu za literaturu, je to stejné jako udělit Mount Everestu medaili za nejvyšší horu světa.“
 
Na večírku samozřejmě nechyběly ukázky z alba, na kterém posluchače zaujmou neuvěřitelně mocné doprovodné vokály. Ty patří pěveckému sboru ze synagogy v Montrealu, jejíž sbormistr Gideon Zelermyer byl na křtu desky v Los Angeles také přítomen. A trošku překvapivě vyšlo najevo, že se s Cohenem poprvé setkává až tady. „Vedu sbor v synagoze už třináctým rokem a s Leonardem jsem si několik uplynulých let dopisoval. Někdy v listopadu mi poslal e-mail, jestli bych s ním nechtěl na albu spolupracovat. Chvíli jsem vykřikoval nejrůznější věci, které sluhovi božímu křičet určitě nepřísluší, a odepsal akorát: Alelujá, jdu do toho,“ vzpomíná sbormistr nejstarší ortodoxní synagogy v Kanadě.
 
V roce 2008 vstoupil Cohen do rock’n’rollové Síně slávy, první desku vydal už před půl stoletím. Debutové album Písně Leonarda Cohena (1967) katapultovalo někdejšího spisovatele a básníka po bok krajanky Joni Mitchell nebo už zmiňovaného Boba Dylana. Kromě úvodního vtipu o přehnaných přípravách na smrt sklidila největší ohlas informace, že závěrečné skladby nové desky fungují i jako předehra k dalším kompozicím. Je tedy pravda, že se můžeme těšit na pokračování a další skladby? „Odpovídám ano. Doufám, že se nám podaří přijít s nějakým dalším orchestrálním materiálem. A taky doufám, že se s boží pomocí objeví i další album nových písniček. Člověk ovšem nikdy neví.“
 
Nynější album připravoval Cohen se svým synem Adamem, který na něm pracoval jako producent. „Manželka si dokonce myslí, že můj dosavadní život svým způsobem směřoval k tomu, abych byl na tuto desku připraven,“ svěřil se na večírku Adam Cohen. „Nemám tím na mysli svoji takzvanou hudební kariéru, ale všechny společné večeře i momenty, kdy jsem otce ze zákulisí sledoval při práci už ve věku svých pěti šesti sedmi let. Samozřejmě že spolupráce s umělcem takového formátu, který je zároveň váš táta, je jedna z nejúžasnějších věcí, které se mi mohly v životě přihodit. Vážím si už toho, když můžu být v jeho společnosti.“
 
Adamovou výhodou jako producenta – kromě otcovy trpělivosti a jeho vlastního puntičkářství – byla prý důvěrná znalost toho, co Leonard Cohen v hudbě nesnáší. Co ale práce na desce s tématy, jako je lidský odkaz a mezigenerační vztahy, znamenala pro Leonarda? Změnilo to jeho vztah k synovi? „Když máte štěstí, vztahy v rodině se u vás prohlubují, když ne, tak se nemění a v horších případech upadají a vytrácejí se. Já měl štěstí,“ odpovídá Leonard Cohen. „Mám pár výborných přátel a vztahy s rodinou i mými vnuky zatím fungují a doufám i pevně věřím, že se ještě prohloubí.“ Slavný je Cohenův výrok: „Kdybych věděl, odkud báječné písničky pocházejí, vydával bych se tam častěji.“ Když už ale jejich psaním strávil tolik let, neměl by mít o původu svých světoznámých songů jasnější představu?
 
„To, že mi skládání některých písní trvalo roky, není zárukou jejich kvality. Akorát mi zabraly hodně času. Jsem dost pomalý, ke mně to akorát všechno přichází po kapkách. Někteří autoři jsou obdařeni proudem inspirace, někteří jsou obdařeni něčím méně průrazným. A k těm právě patřím já.“ Jak se Cohenovi jako židovi vystupuje v Izraeli? ptali se na večírku zástupci židovské komunity. „Nosím v sobě pocity kmenové náležitosti, takže když se napojím na svoje hlubší kořeny, samozřejmě cítím nějakou výživnější energii. Koncertovat v Izraeli je pro mě jiné, protože ta síla jako by pocházela z hlubší známosti. Jinak jsem se ale nikdy za zbožného člověka nepovažoval.“
 
Dodává, že nemá žádnou svoji spirituální strategii a duchovní krajinou se jen tak plouží. „Občas se mi přihodilo, že jsem ve svém životě pocítil přítomnost nějaké jiné moci, ale nemůžu na tom stavět žádný duchovní nebo náboženský systém. I tak jsou mi biblická krajina a její slovník velice známé a je pro mě přirozené se na ni odkazovat. Kdysi jsme se na bibli odkazovali univerzálně a všichni ty věci, o kterých zpívám, vlastně znali. Věděli, kde je hledat a kam je zařadit. To už dneska sice neplatí, ale přesto je to dál moje krajina. Snažím se, aby ty odkazy nezněly obskurně, ale jinak si nároky na žádnou svoji duchovní doménu nekladu.“
 
Novináři se neptali jen na víru, ale zajímal je i obal nové desky. Proč je na něm třeba cigareta, když se říkalo, že mistr už s nikotinem skončil? „Některým chlapům se prostě nedá věřit,“ usmál se Cohen a ochotně vysvětlil i kolibříka na zadní straně cédéčka. „Vždycky jsem tyto drobečky miloval a vnímal jejich přítomnost jako požehnání. Mají v sobě něco kouzelného. Konečně se mi taky podařilo jednoho kolibříka dostat minulý měsíc do písničky (recituje):
 
Naslouchej křídlům kolibřičím
Která nespatříš
A mě si nevšímej
Naslouchej motýlům
Co žijí jen tři dny
A na mě se neohlížej
Naslouchej boží mysli
Kterou nemusels ani znát
A mě už se nemusíš na nic ptát
 
Po potlesku komorního publika Cohen dodává, že kolibříci si zaslouží z jeho alba tantiémy. Dá-li prý bůh, objeví se nová kolibřičí písnička i na dalším albu.
 
Když na desce You Want It Darker Cohen zpívá „Jsem připraven, můj Pane“, dokáže posluchačům také zrekonstruovat a popsat moment, kdy k němu tato slova a melodie přišly? „Úplně konkrétní původ této inspirace neznám, ale ono Hineni, kterým deklarujete svou připravenost, ať se stane cokoli (doslova Tady jsem, jak ve Starém zákoně oslovuje Abrahám Boha), je součástí každé lidské duše,“ říká Cohen. „Všechny nás motivují hluboké impulzy a chuť sloužit, třebaže se nám pokaždé nedaří rozlišit, čemu bychom vlastně sloužit chtěli. Takže je to i součástí mojí povahy, nabídnout se, když přijde nějaká kritická chvíle. A právě naopak jenom ve chvílích, kdy nastane taková krize, v sobě nacházíme tu vůli sloužit,“ vysvětluje svou víru dvaaosmdesátiletý písničkář.
 
„Promiňte, že jsem na závěr sklouzl k tak komplikovaným tématům. Nicméně díky všem, že jste přišli, přátelé. Opravdu si toho vážím, stejně jako si vážím, že jste při mém příchodu vstali. Doufám, že ještě budeme mít příležitost si to zopakovat. Chystám se tu totiž být ještě do 120.“